Kapitola 14

sory ludia, ale predtym mi zahadne zmizla polka kapitoly teraz je to upravene :))

Takže tu je kapitola od mojej SB Vicky :)) fakt ma to mrzí, ale nedalo mi to neopraviť ten koniec, keďže to bolo príliš rozvité do príbehu :) aj ked si mi tak vnukla nňapad :D takže tu je (polovica je v čeština a ruhňa v slovenčine :D domyslite si prečo :DDD)

Kapitola 14.
Abi

Když jsem zaslechla své jméno, ohlédla jsem se a spatřila Aarona. Vesele se na mě usmíval a jeho náruč plná lásky mě k němu volala. Byl tak bezelstný, a plný něhy, nikdy by mě nezradil. Milovala jsem ho, opravdu hodně. Od té doby, co jsme spolu, mi připadá svět živější a můj upírský život smyslnější.
Rozběhla jsem se k Aaronovi a objala ho. Poslední dobou se choval tajnůstkářsky a docela odtažitě, ale jeho úsměv a sršící láska překryla všechny nejistoty. Věřila jsem mu. Znamenal pro mě hodně a byl mým nejbližším člověkem-upírem (koneckonců, ještě není dospělý upír, takže je ještě na půl člověk), kterého jsem měla. Olivia byla má věrná kamarádka, ale ne tak blízká, jako Aaron. On mi rozuměl. On mě chápal. A od té doby, co Izzy odešla s Natem, je můj život osamělejší. Věděla jsem, že se nevrátí. Soutěžní výhra znamenala odchod ze školy na víkend, ale ona je s ním pryč již více, než čtyři dny.
Nepřekvapilo mě to. Izzy byla vždy svá a nepředvídatelná. Jestli si zase něco vzala do hlavy, nic jí nezabrání v tom, aby svého cíle opět dosáhla. Na to jsem ji znala až moc dobře.
Aaron mi hladil vlasy a nazýval mě všelijakými jmény a osloveními, jaké jsem vždycky ráda slyšela.
„Miluju tě, Aarone,“ zašeptala jsem mu do ucha, jako bych si přála naši lásku utajit.
„Já tebe víc, Abi,“ odpověděl, načež mě začal líbat na rty. Sladký polibek mi výrazně zlepšil náladu a já už nevěděla o ničem, co by tento den mohlo vylepšit.
Když mě ten večer držel v náručí u sebe v pokoji a laskal mě po celém těle, věděla jsem, že on je ten pravý. Nelitovala jsem ničeho, co jsme kdy spolu udělali, protože jsem si byla jistá, že všechno bylo správné. Není nikdo jiný, než on. Tála jsem pod jeho doteky a polibky, až jsem pod nátlakem té rozkoše upadla do bezesného spánku.

* * *

„Aarone?“ Po probuzení jsem těkala očima po jeho pokoji, jako by se snad schovával ve skříni. Bylo něco po osmé hodině večer, takže upíří ráno. Hm, zřejmě už odešel na snídani, pomyslela jsem si a oblékla se.
Na snídani nebyl a na vyučování též nepřišel. Divné. Přisedla jsem si k Olivii a ostatním našim kamarádům, ale příliš jsem je nevnímala. Něco jsem zamumlala na pozdrav a zase se věnovala svému přemýšlení.
Až když jsme odcházeli na vyučování, zeptala jsem se Olivie, zda neviděla dnes Aarona.
„Ne,“ odpověděla udiveně. „Něco se stalo?“ ptala se.
„NE! Všechno je v pohodě,“ ujišťovala jsem ji.
Zpytavě si mě měřila. „Abi, možná už si nejsme tak blízké, jako tehdy a neříkáme si všechno, ale to neznamená, že jsem slepá. Jsem tvoje kamarádka a vidím na tobě, že tě něco trápí. Tak mi to pověz.“ V jejích očích jsem spatřila starost a věrnost. Nezradila by mě. Byla má kamarádka a než přišla Izzy, byla Olivia nejlepší přítelkyně na život a na smrt a nebyly mezi námi žádné pochybnosti. Říkaly jsme si všechno, ač šlo třeba o sebemenší blbost. A když jsem se jí svěřila, považovala jsem to za správné, jelikož Olivia mě nikdy nezradila. Nikdy by to neudělala.
Nyní jsem ale zaváhala.
„Abi.“
„Jde o Aarona,“ zamumlala jsem.
„To už mi došlo,“ odpověděla a dala ruce v bok. Rozhodně nevypadala, že by to se mnou hodlala hned zabalit.
„Včera večer… no…“
„Nesnáším tvojí vlastnost, že se nedokážeš vymáčknout,“ poznamenala trpce. „Prostě to řekni! Udělali jste to nebo co?!“
„Jo…“ zamumlala jsem a Olivia málem propukla v smích.
„A co je na tom, prosím tě? To je ti tak trapný svěřit se kamarádce??“
„Ne! Oliv, já vážně… chtěla jsem ti to říct, jen…“
„Odložme to na později. Teď mi řekni, co máš s Aaronem za problém. Jsi těhotná?“
„Cože? NE!!“ vykřikla jsem. „Jak tě to mohlo napadnout?! Upíři nemohou mít děti, jsou přeci mrtví!“ Upíri ne, ale polo-upíri… to se zatím nezistilo, vzhledem k tomu, že večšina polo-upíru jsou deti.
„No jo, pořád. Zrovna mě nenapadlo nic smyslnějšího,“ odvětila zachmuřeně.
„A tebe někdy napadlo něco smyslného?“ dobírala jsem si ji.
Dala ruce v bok. „Přestaň odbíhat od tématu, Abi.“
„No jo, no jo…“ zamumlala jsem si pro sebe. „Včera se tedy stalo to, co se stalo a dneska… když jsem se probudila, Aaron byl pryč. Nikde jsem ho neviděla. Ani na hodině jsem ho neviděla!“
„Nepanikař, Abi – kluci jsou nevypočitatelní a my holky nevíme, co od nich čekat. Určitě se za chvíli objeví,“ konejšila mě Olivia a trochu mě uklidnila. A i když jsem někde uvnitř sebe cítila, že něco není v pořádku, byla jsem ráda, že mi to Olivia řekla. Objaly jsme se jako nejlepší kamarádky za starých časů a já měla aspoň na pár vteřin klid od starostí s Aaronem.

* * *

Ani po vyučování se Aaron neobjevil. Popravdě mě to už dost znepokojovalo a nemohla jsem jen tak dál sedět pokoji a uklidňovat se tím, že Aaron je v pohodě – protože není, určitě není, něco se mu stalo a já nejsem s to mu pomoct.
Odhodlaně jsem se vydala do jeho pokoje. Třeba mi nechal na postel vzkaz, zprávu, cokoli, abych o něm věděla a nemusela se bát. Přece věděl, jak nemám ráda komplikace a stres! Nezlobila jsem se na něj, jen jsem si přála, aby byl v pořádku. Copak chci tak moc?
Byla jsem si naprosto jistá, že v pokoji není, takže jsem se ani neobtěžovala klepat na prázdnou místnost. Vpadla jsem do pokoje jako velká voda, když mě polil chlad. V Aaronově posteli se rozvalovaly dvě blondýny a mezi nimi… sám Aaron. Na tváři měl drzý škleb a vypadal, jako bych mu byla úplně fuk.
„A-Aarone… Jak-jak jsi…?!“ koktala jsem.
„Jak jsem to mohl udělat?“ opáčil nafoukaně. „Byla jsi příliš slepá, Abi, abys poznala, jaká jsi nudná.“
Nic dalšího jsem nepotřebovala slyšet.
Chtěla jsem se vrhnout na Aaronovo milenky a zabít je a potom zabít i Aarona…, ale samozřejmě jsem neudělala ani jedno. Utekla jsem z pokoje jako malá holka. Zadržovala jsem slzy a rozbrečela se až v pokoji. Tolik jsem mu věřila, tolik jsem ho milovala!! To přece nemůže být pravda?! Ještě chvíli nade mnou panoval smutek, ale o pár minut později ho vystřídal vztek.
Za to zaplatí!!

* * *

Utíkala jsem lesem houstnoucí tmou a každou chvíli jsem škobrtla o klacky a kameny. Ale já se o to příliš nestarala, pokračovala jsem dál. Ani jsem přesně nevěděla, kam mám namířeno – ale zkrátka někam. Vím, co si Aaron zaslouží. A vím taky, že nechci upíří, nanicovatý život, který je plný zvrácenosti a lži.
Behala som celý čas popri vysokom múre. Nevedela som či to má nejaký pádny dôvod, ale v túžila som nájsť nejakú štrbinku, alebo hocičo, aby som stadeto vypadla. Keby tu bola Izzy, išla by som za ňou a ona by sa nič nepýtala. Pomohla by mi na druhú stranu a spolu by sme utiekli.
V hlave mi to šrotovalo. Musela som nejako utiecť. Ani som poriadne nevnímala čo robím, iba to ako padám. Všetko lístie sa mi lepilo snáď na každú časť tela. Konáre ma škrabali do odhalených rúk a takmer som vrazila hlavou do nejakého kameňa.
Konečne som sa na rovinke zastavila. Ostrasene som sa postavila. Nohy sa mi klepali. Poprezerala som sa. Bola som celá špinavá, akoby som sa hrala na smetisku, listy som mala na sebe nalepené jako omietku. Oprášila som sa a poobzerala sa kde to vlastne som.
Do oči mi udrel strmý kopec, po ktorom som sa práve zrejme skotúľala. Chystala som sa vyliezť späť hore, ale akosi to nešlo. Šmýkala som sa stále späť dole. Asi po desiatom pokuse som nervózne kopa do stromu a hneď na to to oľutovala. Nohou mi začali prúdiť vlny bolesti.
Neudržala som to už v sebe a musela som zvriesknúť. Čo sa mi ešte dnes stane? Bezmocne som sa zvalila na zem a opierala sa o strom, do ktorého som predtým kopla. Musím odísť. Musím utiecť. To boli jediné myšlienky v mojej hlave.
Odídem a už sa nikdy nevrátim. Nech si Aaron myslí, že som zomrela. Nech trpí sebaľutovaním. Alebo… zmením sa na Rebelantku. ÁNO!! Zabijem ho. Jako mi to mohol urobiť? MILOVALA SOM HO! „MILOVALA SOM HO!“ nevudomujúc si to som zvrieskla. Ako mi to mohol urobiť? Zvlykala som.
Takmer sa mi zastavilo srdce, keď niečo začalo hrať. Hlasné zvonenie sa ozývalo medzi stroamami. Postavila som sa a šla za pesničou od The pretty reckless. Uprostred kopca bol pohodený môj mobil, ktorý sa natriasal a šťastne zvonil ďalej. Úplne som naňho zabudla.
Akoby ma poctila nová sila, som sa rozbehla hore a zachytila mobil práve, keď som sa už šmýkala dole.
„Áno?“ dvihla som a potiahla nosom.
„Abi, som rada, že ťa počujem. Kde si?“ Oliviin hlas mi znel v ušiach.
„Ja…Čo sa deje?“ musela som sa opýtať. Prečo ma zháňa?
„Dohodli sme sa, že sa stretneme a pôjdeme von.“ Úplne som nato zabudla.
„A?“ žeby už bolo veľa hodín?
„Abi, to bolo před tromi hodinami.“ Upozornila ma. Panebože. Tri hodiny som behala po lese jako zmyslov zbavená?
„Aha.“ Opäť som potiahla nosom.
„Videla som Aarona, ak ťa to bude zaujímať.“
„Nezaujíma.“odbila som ju.
„Čo sa stalo? A kde si? Nikde ta nemôžem nájsť.“ Strachovala sa.
„Chceš vedieť čo sa stalo? Aaron je slizský had, ktorý sa tým svojim slizom lepí na každú suku a tým hadom lezie do každej nory, ktorá mu otvorí vráta.“ Zasyčala som.
„Čože?“ nechápala a ja som jej to nemienila vysvetľovať.
„Prepáč Olivia, ale...Prepáč.“ vypla som mobil. Nechápala som čo to do mňa vošlo, ale rozhodla som sa. Odídem. Ale predtým sa pomstím tomu…nevyjadrujem sa.
Postavila som sa a zamierila ku múru, ktorý bol neďaleko od kopca. Šla som celý čas popriňom. Prešla som pokraji toho kopca, kde to nebolo až také strmé (na piaty pokus) a behala som späť za ním. Nevedela som čo presne urobím. Zmlátim ho? Zabijem? Utýram?
Nie som Izzy. Ta by hneď vedela čo zrobiť a nebála by sa. Ujdem a nájdem ju. Ale najprv… Nie. Odídem. Nie som toho schopná. Nedokážem ublížiť chlapcovi, ktorého som tak veľmi milovala, aj keď mi tak odporne ublížil.
Zmenila som směr behu rovno ku hlavnej bráne. Zastavila som před Strážcom, ktorý stál na jednej strane hlavnej brány. Druhý Strážca na mňa len pozeral a usmieval sa. Zlatý. Aj celkom pekný a mladý. Zatriasla som hlavou a venovala svoju pozornosť len tomu, ktorý stál predomnou. Starý, asi tak 40 ročný s múdrymi očami.
„Chceš niečo?“ opýtal sa ma drsne.
„Chcela som len vedieť…“ začala som neisto. „Už ste našli tých dvoch, ktorý ušli?“
„Nie, ale hľadáme ich.“ Zatváril sa trochu urazene a dotknuto. Akoby si nesplnil povinnosť, keď dokázali ujsť, a teraz ich nedokážu chytiť.
„Ja…“ nedokázala som to povedať. Takto klamať, to sa u mňa nestávala často. Nikdy presnejšie.
„No?“ nedrvózne čakal na koniec vety.
„Ja viem, kde je to dievča. Teda, nájdem ju. Vycítim jej schopnosti.“ Je pravda, že som jej schopnosti cítila veľmi silno. Keď vošla do rovnakej miestnosti, nedalo mi to sa neotočiť za takou silou, ktorá z nej vyžarovala, ale takto by som ju nenašla nikdy.
„A to len tak? Postavíš sa von a hneď cítiš, kde je?“ nechápal a zrejme neveril.
„Nie. Viete niečo o nich? Kde približne sú?“ s veľmi veľkou nádejou v hlase som sa opýtala.
„Vieme, že sú v Detroite.“ Neisto oznámil.
„To by aj stačilo.“ Zamumlala som nepravdivo. Nato, by som tu sílu mohla cítiť, musela by byť aspoň tak v 10 metrovom okruhu okolo mňa.
„No… ja neviem.“ Zneistel. Člověk by čakal, že taký starý a skúsený Strážca by vedel čo robiť.
„Nechaj ju to urobiť. Možno nám pomôže. Nemáme čo stratiť.“ Zamiešal sa druhý strážca ten predomnou prikývol.
„Postráž ju tu, idem za riaditeľkou.“ Ten starší sa rozbehol smerom ku hlavnej budove.
Druhý sa len na mňa usmial a mlčky stál. Pozoroval ma a ja som sa cítila neisto.
„Som Jayden.“ Predstavil sa nakoniec.
„Abi… teda, Abigail.“ Teší ma, usmial sa a namiesto potrasenia rukami, mi pobozkal chrbát druky. Nechcene som sa začervenala.
Ďalej sme stáli mlčky. Konečne na mňa tak nezazeral a neusmieval sa už. Tváril sa vážne jako správny Strážca a držal aj rovnaký postoj. Tentoraz som po ňom pokukovala ja. Tmavé oblečenie, ktoré mali Strážci predpísané, mu skvele sedelo. Čierne jednoduché tričko obopínalo svalnaté ramená a stavila by som sa, že keby som mu prešla rukou po bruchu, ruka by mi drkotala. Tehličky jako radiátor.
Takmer až čiernými očami prepaľoval okolie a keď pozrel na mňa, ja som pohľad okamžite stočila ku zemi. Až vtedy som si uvedomila, že aspoň na malú chvíľku som prestala myslieť na Aarona. Na toho sliziaka. Na toho…toho hlúpeho somára, ktorého neprestanem milovať asi nikdy.